Právě se chystám na cestu do USA. Mým cílem je pár dní v New Yorku a pár dní v San Franciscu. Tento miniblog nebude pouze o mé cestě do San Francisca, ale o celé cestě do států dlouhé 12 dnů myslím:). Pokud Vás zajímá pouze San Francisco, tak můžete rovnou přeskočit na 4. den, kdy do něj z New Yorku letím.
Pokud jste nečetli nebo jste nedočkaví, můžete si přečíst můj předchozí blog o cestě do New Yorku z minulého léta. V podobném ducho plánuji psát i tento blog. Doufám, že se mi tam podaří dopravit, protože mám před sebou pár vypjatých spojů a přesedání. Je možný, že tento příspěvek bude jediný, v tom případě se všem omlouvám:). Každopádně, pokud vše klapne, tak si sebou beru netbook, takže můžete virtuálně sdílet moji cestu.
Oproti minulému létu jsem si cestu užil trochu víc, než před tím. Začalo to transferem do Prahy, kdy české dráhy měly zpoždění a já měl pochopitelně všechno spočítané na minuty, abych na nic nemusel čekat a jen hladce přesedal.
Takže na Ruzyni jsem jel narychlo taxíkem, sice mercedes nejvyšší třídy a moc příjemný taxikář, ale pěkně mě natáhl. Do New Yorku jsem letěl přes Brusel, kde jsem se v letadle seznámil s holkou – Gábinou, která pracuje v evropské komisi a během cesty mi vysvětlila, jak ušetřit na clu, když bych chtěl dovážet nerostné suroviny z Číny.
Během letu do New Yorku, který je šíleně dlouhý, nesnáším ho, jsem se seznámil s Američanem, který se zajímal o opuštěné děti v Ugandě a natáčel o nich dokument. O mě se ale moc nezajímal. Mimochodem zde jsou informace o levných letenkách do New Yorku.
Dorazil jsem do Newarku a odtam vlakem na Manhattan. Cesta je přes nehorázná ghetta, takže jestli letíte do New Yorku poprvé, radši si kupte letenku do JFK, abyste se pohledem z okna moc nezhrozili.
Konečně jsem dorazil do Brooklynu, kde jsem měl booknutý hostel (stejný, jako minulý rok), po cestě jsem potkal Christiana. Pracuje v mém hostelu. Vypadal úplně jinak. Dlouhé vlasy, vousy a zhubl. Tvrdí, že si na mě nepamatuje, ale že to nevadí, protože tehdy byl tehdy strašně down.
Na šestou jsem měl sraz v Hobokenu s Davidem a Katkou, abych mu předal syrečky, které si přála jeho žena. Předáno a skvěle jsme se najedli v jedné sushi restauraci (k sushi si nedávejte dvě koly, bude vám pak blbě jako mně).
Pokud navštívíte New York, určitě si zajeďte do Hobokenu, je to město ve státě New Jersey, kde je čistěji než na Manhattanu a jsou tam dobré restaurace levné a super výhled na celý Manhattan. Od tam jsem se vydal na Times Square, kde se kupodivu nic zvláštního nedělo. Většinou jsem tam svědkem nějaké obskurnosti, ale dneska nic, takže jsem se spakoval a jsem zpátku v Brooklynu na hostelu. Pořád se mi nepodařilo pochopit systém značení metra, takže se pořád ptám na cestu a všichni mi ochotně pomáhají Dokážu zapojit i celé nástupiště. Jsem už moc unavenej a píšu blbosti, takže pro dnešek to stačí a uvidíme, jestli se tady v New Yorku může stát nějaké dobrodružství. Mám to tady strašně rád
Kde začít. Tak především, New York je opravdu super město. Dá se jít na tolik míst a dělat skoro cokoliv a lidi jsou tu velmi příjemní, rádi pomůžou a komunikují. Kéž by to tak bylo u nás v ČR, ale už se to zlepšuje.
2. den vypadal asi následovně. Vstal jsem kolem půl deváté, nemívám problémy s jet lagem, takže jsem jenom skočil na záchod a šup znovu do postele a cestu jsem poznal Chana, týpka, co se mnou sdílí pokoj. Pracuje v Německu jako inženýr, takže jsem s ním v krátkosti probral knížku Umění války od Sun Ca a šel spát (to je 2000 let stará kniha, kterou doporučuji všem). Když jsem se podruhé probudil, šel jsem na snídani na muffina, pak pokecal v hostelu s Febe, která je z austrálie, cestuje sama a našla si už druhý den přátele. Nedokážu si představit, že by se holky z ČR takhle sebraly a cestovaly
Takže po pokecem s Febe jsem vyrazil na výlet. Jel jsem k Central Parku na 65 street, kde je jedna movie lokace z filmu Lord of War. Objevil jsem celkem zajímavou architekturu.
Dům, ve kterém bydlel Yuri Orlov z filmu Lord of War (Obchodník se smrtí)
Pak jsem se vydal ke Columbian University, kde studoval Peter Parker (ze Spidermana, pokud neznáte:)). Kampus je celkem kompaktní s mnoha velmi starobylými budovami.
Zrovna tam probíhala prohlídka školy pro studenty a já jsem se k ní trochu připojil abych zjistil nějaké informace.
Je to k nevíře, ale každá budova tam, má za sebou zajímavou historii. Například fakulta žurnalistiky tam byla založena samotným Pulizerem.
V budově fyzikálních věd byl zase započat Manhattan Project. Pro ty co neví, se jedná o projekt, kdy Amerika vyvíjela atomovou bombu.
První částice byla rozštěpena právě v této budově. Potom co zjistili s čím mají tu čest se výzkum přesunul kamsi do oblasti nikoho.
Najdete zde i kapli. ano, mají v kampusu kapli, kde se i oddává, takže pokud se dva studenti chtějí vzít, tak nemusí ani odejít z kampusu. Myslím si, že o tom přesně škola je a nemělo by se to zastírat. Seznamování se lidí, networking a nikoliv učení se teorie.
Kampus Columbijské univerzity má i vlastni ambulanci přímo v kampusu. Odvážení opilých studentů nemůže být efektivnější.
Následně jsem se vydal zpátky do Midtownu a Downtownu. Znáte tu fotografii Marilyn Monroe, kde se jí větrem nadzvedává bílá sukně? Tak to stojí přímo tady na rohu 52. ulice a Lexington Ave. (tuhle lokaci mi dalo chvíli najít)
Byl pomalu čas se vrátit. Předtím jsem však ještě zajel do Soho. Je to místo, něco jako Česká v Brně, nebo obchodná v Bratislavě nebo Na Příkopech v Praze. Prostě ulice s obchody. Pokud nevyhledáváte naprostý luxus, jako je na 5. Avenue, tam jsou drahé obchody, tak určitě zavítejte do Soho, které se rozkládá na spodní části Brodway. Přilehlá Tribeca je zase vyhlášená na dobré restaurace.
Reklama v metru..
Po návratu na hostel se v jednu chvíli do společenské místnosti nahrnulo hodně lidí, kteří pak v čele s Christianem odešli, asi si dát brko. Po chatu s Febe a frankokanaďanem Maximem jsme s Pierem (asi 40ti letej chlápek z Austrálie) šli hledat Christiana, kterýho jsme s tlupou yase jiných lidí potkali a celý večer už jsme jako skupina chodili do barů, na okurkouvou polívku (shit, myslel jsem si, že to je teplá hrachovka a ono to bylo studený). Před chvíli jsem se vrátil a jsem šíleně unavenej, ale řekl jsem si, že tenhle den dopíšu i za cenu, že nebude vůbec vtipnej.
Dobrou
Ještě jsem si vzpomněl na jednu vtipnou věc. Byl jsem v americkém Subway a na steně byla tabule s návodem na první pomoc při dušení jídlem – když vám zaskočí. Přišlo mi to vtipný a pak jsem to viděl i v další restauraci na zdi a ptal jsem se, jestli to myslí jako vážně a oni na to, že je to když člověk mluví a yaskočí mu jídlo a že je to nařízení. Tu informaci si ještě ověřím a pokusím se tabuli vyfotit.
Začíná mi scházet čas na psaní, ale určitě si na vás chvilku najdu. Je toho tolik, co bych sem chtěl napsat, ale vždycky na něco zapomenu. Začínám si ale psát poznámky, co se mi právě děje, takže v tom začínám mít systém.
Ve zprávách na Nově prý hlásili, že nádraží v New Yorku je zaplavené štěnicemi. To je možné, protože tu asi 4 dny pršelo a bylo škaredě, z čehož měli všichni Američani hned depresi (byla tu si taková nálada, na kterou jsem zvyklej v ČR). Hned druhý den, co tu jsem se však udělalo krásně a všechno je při starém. Někteří obyvatelé hostelu mi říkali, že jsem měl štěstí a počasí mé cestě přeje.
K těm štěnicím… já žádnou neviděl, ale možná se šly schovat před deštěm na nádraží Každopádně tady v hostelu bydlí miniaturní myška, viděl jsem ji včera v noci (nebo to byl velký šváb). Prý ale doopravdy myška, která je tu známá.
Začínám vracet pohostinnost New Yorku a dokonce se mě lidi začínají ptát na cestu a já je směruji. V metru se mě nějací kluci z Číny ptali a dokonce si mysleli, že jsem newyorčan. Pak jsem jim půjčil mapu a po nich si ji pujčilo ještě několik lidí.
3. den vypadal tak, že jsem se vzbudil a chtěl jet na Liberty Island, kde je socha svobody. Když jsem ale dorazil do Battery Park, byla na loď neuvěřitelná fronta, která se klikatila jak hádě, takže jsem to vzdal a jel nakupovat.
Toto je Ground zero…
V půlce cesty jsem řekl taxikářovi, ať zastaví, protože jsem uviděl obchod Century 21. Maxim mi minulou noc o něm říkal, tak jsem tam šel.
Je to obrovský rozsáhlý komplex, kde se prodává oblečení a boty za nízké ceny. Takže jsem si něco nakoupil. Úplně mě to vyšťavilo. Pak jsem s taškama cestoval po Downtownu a nakonec složil náklad v hostelu, kde jsem plný sil jel pro další várku do Soho. Omlouvám se všem, ale zatím jsem vám nic nekoupil, zatím si vyřizuji vlastní seznam, ale snad se na vás dostane V Century 21 jsem nenašel žádná pola.
Po složení várky oblečení ze Century 21 jsem se vydal zpátky na Manhattan. Vedle mého pokoje v hostelu bydlel Američan z Kalifornie s dcerou. Sice jsem moc nepochopil, proč se ti dva vydali zrovna do hostelu, jako je tento.
Williamsburg hostl (aff link), kde jsem bydlel, bylo spíš místo pro mladé cestovatele. Úplně jsem nepochopil vztahy, které tam všichni mezi sebou mají. Hostel vede Daniel a občas tam lidi zabaví Christian, který bere náhodné lidi z náhodných míst a pak je vodí na náhodná místa. Christian mě už ke konci začal lízt na nervy a myslím, že je pod drogama. Každopádně o hostel se stará ještě paní, které je asi 60 a tipl bych, že to bude matka od Daniela nebo nějaká jeho spirituální zpřízněná duše, protože se mi chlubila, že praktikuje budhismus a Daniela jsem viděl jedno ráno na střeše, jak tam zdraví slunce… ale hodní lidi. A pak je tu ještě týpek, kterého jsem objevil až dneska, který bydlí na pokoji s Danielem a mohl by být jeho boyfriend, ale to už je jen teorie, že je Daniel teplej.
Každopádně celá oblast kolem Bedford Ave. je hodně alternativní a umělecká, ale nikoliv špinavá, zamořená drogami apod. I když nejste alternativní, pořád je to podle mě nejlepší hostel v New Yorku.
Ale teď zpátky k Američanovi s dcerou z Kalifornie. Ten přijel z Monterey, 2 hodiny cesty ze San Francisca (není to náhodou to město Verčo?) a doporučil mi, že v Muzeu moderního umění jsou dnes Tours zadarmo, tak jsem si řekl, že se aspoň kouknu na nějaké známé obrazy. Vyrazil jsem tedy do MOMA (Museum of Modern Art) a připojil se k tůře. Prohlídka byla o obrazech z Itálie z 14. století. Konkrétně o rozdílu mezi obrazy z oblasti Florencie a Benátek ve 14. století. Mohu vám říct, že jsem v tom moc rozdíl nenašel a jediný zajímavý obraz, co jsem viděl byl portrét dvou lidí. Prý se jednalo o první portrét dvou lidí na jednom obraze. Přiznám se, že mi to přišlo jako nuda a tak jsem radši jel do Soho pro rifle.
Vzal jsem to přes Central Park, kde se na jednom z jezírek proháněly plachatenice na dálkové ovládání a na břebu se točil díl nějakého seriálu.
V Soho už padala tma, když jsem tam skončil. V obchodě s Leviskama jsem byl podruhé a prodavačka si mě pamatovala, tak jsem pokecali. Říkala, že je z Bulgávie nebo tak nějak. Určitě vím, že ne z Bulharska, Moldávie, ani Bolívie, prostě si to asi vymyslela. Nemůžu si vzpomenout ani jak to bylo. Je to někde v Asii, Gulbánie, Goldánie nebo Dolbágie…. fakt nevím.
Každopádně jsem nakonec od majitele dostal slevu za to, že jsem měl iPhone. Byla tam na to akce. Ten den mě vůbec všichni měli nějak rádi.
Več…¨
Ok, teď mizím na letadlo do San Franciska, takže to dopíšu později
Zrovna píšu z letadla, kde je high speed internet.
Toto je Trump Tower. Trump se vyznačoval tím, že rád bullshitoval s penězi. Vastně byl hodně zadlužený, ale mrakodrap postavil a vyzdobil honosně. Nakonec ty peníze přecejenom měl.
Kdybych bydlel v New Yorku, určitě by to bylo v Upper East Side, protože je to kousek od Central parku a jsou tam krásné milionářské byty. Všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci. Lidi se tu hodně vyjadřují. Mluví si pro sebe, zpívají si, občas si zatančí. Většinou černoši, ale mám občas taky nutkání se v New Yorku nějak realizovat, zpívat si pro sebe zakřičet GREAT nebo tak něco. Každý tu má svého avatara, který nějak vybočuje.
Po návratu ze Soho jsem se seznámil s holkou – Yuki z Tokia, která právě přiletěla z Dominikánské republiky. Ozvala se ve mně americká přívětivost a vytáhl jsem ji na večeři (jedl jsem, teda jenom já). Minulý rok mě totiž taky vytáhli ven, když jsem nevěděl, která bije. Dal jsem si Hummus jako Zohan a pak mi Yuki pomohla zabalit věci, co jsem nakoupil. Byla to práce na hodinu. Nakonec jsem to všechno našlapal do kufru – sory mami.
Zrovna s tím vším letím do San Francisca a poletím s tím a ještě něčím navíc zpátky do New Yorku, kde pak ještě něco přibyde a pak mi to nejspíš všechno při letu domů zabaví.
S Yuki jsme dlouho mluvili o zvycích českých vs. japonských a amerických, pak se mi Febe chlubila, co ten den dělala (oběd s kamarádama apod.), tak jsem se jí pořád ptal „and than“ a dostali jsme se až k tomu, že chce být v dalším životě zpěvák.
Zajímavý člověk je určitě Pier, který nějak záhadně mluvil o byznysu, který provozuje, když cestuje. Znělo to tajemně. Je mu tipuju tak 40-50, má ženu a děti a cestuje po hostelech a říká tmu byznys? Nakonec nám ukázal produkt. Jeho společnost vyrábí takové plastikové vějíře, na které se dá dát reklama a shání kontakty na společnosti po celém světě, které by měly zájem si je nechat vyrobit jako reklamní předmět. Takže kdybyste někdo měli dobrý kontakt na marketingové oddělení velké firmy v ČR, tak mi můžete napsat.
Tento post je asi nejdelší, protože jsem v letadle a není tu moc co dělat. Z New Yorku do San Francisca je to asi 6 hodin.
Probudil mě budík, kluk z Las Vegas, který se mnou sdílel pokoj ještě spal. Domluvili jsme se s Yuki, že pojedeme spolu na JFK, protože odlítala v podobný čas (trochu dřív). Šli jsme na snídani. Byla to nejlepší snídaně v mým životě. Resp. si nepamatuju žádnou lepší. Zašli jsme do Rabit Hole kousek od hostelu a dali si francouzský toast – velké dva tousty zalité medem a krémem uvnitř. Extrémě dobrý. Tak dobrý, že jsem tu jahodu snědl i s tím zeleným.
Pak jsme vyrazili na JFK, ale bohužel trochu se zpožděním. Připojil se k nám z hostelu nějakej potetovanej týpek, asi neměl co dělat, nebo nevím, který se pak odpojil a šel zpátky. Yuki to letělo ve 2 a protože vlak nějak nejel, tak byla v Air Trainu na JFK až 20 min před odletem, tak doufám, že to stihla. V hale jsem si dal hamburger od Wendy a doktora Peppera. Zrovna sedím v letadle vedle amerických manželů (podemnou Springfield), kteří mi poradili především kam v San Franciscu nechodit. Je to něco jako Open a Thunderline, asi nějaké čtvrtě, ale určitě jsem to špatně napsal. Jsou tam prostitutky a střílí se tam, nic pro mě.
Pro ty co neví, jsem v San Franciscu. Přiletěl jsem Boingem 757. Letěl jsem s ním poprvé. Vtipná chvíle v letadle nastala, když probíhala předletová kontrola, letadlo už rolovalo, steward hlásil, co všechno si můžeme koupit z katalogu a v tom z ničeho nic všechno zhaslo, obrazovky na sedadlech se restartovaly a letadlo se zastavilo. Úplně to samé, jako když chcípne auto. Nastala chvíle ticha, lidi začali říkat „this is odd“ a steward pokračoval, že vyletíme až se podaří letadlo nastartovat, všichni se smáli. Let probíhal dobře. Jak už jsem psal, seděl jsem vedle manželů, kteří mi radili především kam nechodit.
S úsměvem jim říkám, že jedu z New Yorku, ať jsou v klidu.
Na letišti v San Franciscu jsme hledali airtrain, potkal jsem týpka z Dublinu (USA), který mi poradil, ať zajedu do malého městečka – Napa, které je vyhlášené vínem. To asi nestihnu, ale vy se do něj určitě zajeďte autem podívat.
BARTem, což je takový vlak, který jede přes letiště a centrum San Francisca jsem dojel až do města. Měl jsem vytištěnou mapu z Googlu. Vystoupil jsem na stanici Civic Center a dál jsem měl jít asi 15 minut pěšky do hostelu. Rozbilo se mi sice kolečko od kufru, ale řekl jsem si, že to ještě dám. Co se dělo dál jsem nečekal.
Google mi naordinoval 15 minut pěšky ghettem. Už na stanici polehávali bezdomovci, to mě nějak nevzrušovalo. Jak jsem šel ale víc na sever, ulice vypadaly fakt otřesně. Všude černoši a hispánci, jezdili v autech a bylo jich uvnitř vždycky tak pět. Když jsem procházel kolem jedné skupinky s kufrem na kolečkách, co už má prakticky jen jedno kolečko, tak na mě dělali, „Yo Yo man“, začínal jsem mít celkem respekt z toho místa. Na ulici ulici prostitutky. Nějakej týpek tam autem naháněl nějakou prostitutku nebo svoji holku, nevím. Ulice byla přecpaná lidma a já tam byl jedinej běloch a ještě k tomu s tím dementním kufrem. Bez něj bych si tak blbě nepřipadal.
Pak se ke mně připojila nějaká černoška se slovy: Ztratil ses chlapče? Pak za náma přišel ještě nějakej magor, jestli nemáme metadon. V tu chvíli jsem otočil svůj kufr s jedním kolečkem a řekl si, že odtam padám a ASAP jsem jel stejnou cestou zpátky, cestou jsem potkal prázdné policejní auto, asi jenom atrapa, chytl si taxíka.
Ten mě zavezl do hostelu a musím říct, že tady je to taky docela peklo
Na pokoji, kterej sdílím s dalšíma třema lidma šílenej bordel. Všichni tu paří, všichni se mě na něco ptají. Musím uznat, že jsem se dostal mimo svoji komfortní zónu. Čekal jsem nějaký odpočinek, ale tady je to zvrhlý.
Večer jsem si dal nudle v thajské restauraci. Moc dobré. Všude je tu Wifi.
Na pokoji hostelu jsou se mnou dva Dáni, ti tam udělali ten bordel a Australanka, která ráno zmizela.
Je ráno, já teď sedím v knihovně v hostelu. Ano, hostel má i knihovnu, společenskou místnost, kde jsou piva zadarmo, pračky, jídelnu. Hostel se jmenuje USA Hostels San Francisco (aff link). Je to tu velký. Ráno jsem dal sprchu a snídani v Honey Honey, to mi poradili na recepci. Vafle byly fakt skvělý.
Obsluha tu moc neumí anglicky, takže začínám mluvit mojí verzí španělštiny. Něco jako: „I would take a noodles and a water without ice, GRASIAS.“
Tak jsem tu. V San Franciscu. Půjdu to tu prozkoumat. Dobrodružství začíná
5. den po snídani jsem se vydal na průzkum San Francisca. Vůbec jsem nevěděl, kam jít, tak jsem se zeptal na recepci a slečna mi dala plánek a vytvořila trasu. Takže jsem vyrazil a hned po chvíli jsem odbočil, protože vždycky intuitivně lezu na kopec. Čím jste v San Franciscu výš, v tím lepší čtvrti jste.
Cestou nahoru a na východ jsem narazil na San Franciský Chinatown. Ten je opravdu rozsáhlý a já jím jen proletěl. Podrobněji ho ještě prozkoumám. Nápisy jsou tam vždy v čínštině a pak angličtině. Kdosi v hostelu ve Williamsburgu mi radil, ať tam radši vůbec nechodím a jdu radši do Japan Townu, tak uvidíme.
Po chvíli jsem došel k Pyramid building, která je v San Franciscu nejvyšší a nejšpičatější. Pod ní se však nic nedělo.
Více života bylo u moře. Přístaviště se tam jmenují Pier a nějaké číslo, takže jsem začal u Pier 2 a pokračoval dál na západ.
V San Franciscu jezdí kromě těch turistických šalin i naše české trolejbusy.
Cool je i vesmírná zastávka s názvem Země. Tady mimozemšťani poprvé vstoupí na Zemi. Každopádně lepší místo, než kde jsem v San Franciscu vystoupil já včera. (Není vám ta vesmírná loď povědomá z filmu Men in Black? ).
Kousek od tam je Bay Bridge (natřený na šedo, nejedná se o Golden Gate bridge, na který všichni čekáte, ten jsem z blízka ještě neviděl), který vede na východ ze San Francisca do Oaklandu (město hned vedle San Francisca).
Když jdete kolem pobřeží směrem na západ, tak u Pier 33 si můžete koupit lístek na pevnost Alcatraz. To jsem taky udělal, takže se tam v úterý podívám. Pokud jste v San Franciscu jen na otočku, doporučuji si lístek koupit přes internet dopředu, bývají totiž vyprodané na den dopředu. Lístek stojí 26 dolarů pro dospělého a vytisknou vám na něj vaše jméno ve zkomoleném tvaru – pokud tedy máte pro američana těžko pochopitelné jméno jako já.
Turisty velmi oblíbeným místem je přístav Pier 39 a Fisherman’s Warf. V Pier 39 se povalují tuleni, kteří kupodivu trochu smrdí a chrochtají. Jako v zoo. Obyvatelé San Francisca jim postavili taková mola. Asi aby se nepovalovali na ulici. Můžete je zastihnout od srpna. Během léta migrují. V Pier 39 a Fisherman’s Warf jsou restaurace, suvenýry a mnoho turitických lákadel. Tato místa jsou turisty nacpaná.
Dneska nebylo moc co psát, když jsem ráno vstal, myslel jsem tím 2 hodiny odpoledne . Teď sedím zase v knihovně a jsou tu tři holky. Dvě Němky, které dneska odjíždí a Ren – Angličanka. Němky mně a Ren daly lístek na prohlídku po městě, protože platí 48 hodin a ony už ji nevyužijí, takže jsme se s Ren dohodli, že pojedeme zítra spolu na prohlídku města.
Ren mi před chvílí řekla, že se cítí nemocná, tak jsem ji dal šumák a bundu, aby se zahřála. Pokud je nemocná, doufám, že to od ní nechytím. Když Ren i Němky odešly, chtěl jsem tohle dopsat a vložit fotky. Přišly však další noví lídé a rovnou se mě začali vyptávat jak se jmenuji, odkud jsem apod., takže po vyčerpávající konverzaci publikuji až teď. Celou asi 3 hodinovou konverzaci s chlápkem, který tu doteď byl mohu popsat jediným slovem … BUSINESS. Cestování je produktivnější, jak škola a hledání kontaktů přes internet dohromady.
Zbytek fotek ze San Franciska z tohoto dne:
Toto je Lombard Street, taková klikatá ulice, která je celkem známá a jezdí po ní auta.
6. den byla v plánu tour po městě s Ren na lístek, který nám daly Němky. Dorazili jsme na Union Square (tam se dají lístky i koupit) a vydali se na tůru. Ta trvala asi dvě hodiny a vedla přes celé město až k mostu Golden Gate a přes něj. Potom malá zastávka na fotky a pak zpátky na Union Square. Cestu komentoval černoch se skvělým přízvukem a vtipnými hláškami. Po cestě průvodce doporučoval nějaká místa na jídlo. Především nějakou čínskou restauraci v Chinatownu. Prý je nejlepší ve městě. Bullshit. Nevěřte mu, je to zaplacené. Ostatní informace jsou však přínosné. Dozvíte se především, jak krásné San Francisco je (a ono opravdu je) a že v roce 1906 kompletně vyhořelo po zemětřesení. Dozvíte se toho samozřejmě více, ale já jsem si více nezapamatoval.
Ren se mi svěřila, že je poloviční Cambodia a v tu chvíli mi došlo, že to je ta země, ze které pochází ta prodavačka – Kambodža. Né, že by to něco znamenalo, ale pěkně to do sebe zapadá.
Všiml jsem si jedné zajímavé věci tady v San Franciscu a taky v Brooklinu. Je tu velmi silné hnutí hipsters. Jedná se o lidi, kteří se oblékají oldafshion stylem tak z 30tých let. Poznáte je především podle velkých brýlí s tmavýmy tlustými rámy. Myslím, že vlna hipsters dřív nebo později zasáhne ČR. Takže se připravte – hipsters bude další věc po Emo. Jste první, kdo to víte:) Každopadně jsem hned zatoužil po oněch brýlích, takže jsem o je od té doby začal shánět.
Brýle vypadají asi takto a vy si je můžete, pokud je nemá na skladě váš lokální Vietnamec, koupit třeba ZDE.
Další zajímavá věc, které jsem si v v Americe u Američanů všiml už minulý rok bylo, jak jsou extrovertně založení. Jsou nonstop milý, příjemní, pomůžou. Je to k nevíře, kde berou všechnu tu pozitivní energii. Občas ale potřebují upustit páru a tehdy se projeví všechny nashromážděné negativní emoce. Minulý rok jsem něco takového zpozoroval poblíž Wallstreet, kdy nějaká žena omylem trochu šťouchla do chlápka v obleku – asi nějakáho brokera kobercem, který nesla. Ten ji doslova seřval: You damn woman, what do you think you are, you… you SLUT. V tu chvíli se všichni na ulici otočili a udělali UOOOO a chytli se za pusu. Chlápek se následně otočil a všechno zas bylo v pořádku. Musel jsem se tomu usmát.
Tady v San Franciscu jsem viděl chlápka, jak doslova kopl do auta po tom, co ho nepustilo na přechodu. Trochu přehnaná reakce.
Vraťme se ale k 6. dnu. Stalo se, to čeho jsem se obával. Přišla zákeřná, mrazivá …. mlha. Pokud nevíte nic o počasí v San Franciscu, určitě se informujte. Je totiž velmi proměnlivé a z 25 stupňů může být během pěti minut 15. To všechno díky mlze, která když se přižene, tak zmrazí všechno kolem sebe. Ok, teď trochu přeháním, ale budete potřebovat mikinu. Mlha se naštěstí proháněla po kopcích a městu se vyhýbala.
V Brooklynu mi poradili, ať se vykašlu na Chinatown a raději navštívím Japantown. A měli pravdu. Japantown je mnohokrát lepší místo. Čistý, stylový a s exotickým japonským zbožím. Chinatown při návštěvě San Franciscka nepřehlédnete, Japantown vám však může lehce uniknout. A hlavně, měli tam moje hipster brýle. Nevím, jestli je na to Brno připraveno, ale já si je koupil. A hned mě nějaká žena na ulici při rozmluvě s dcerou označila za Hipstera. Teď už je zase nenosím, nikomu se tu nelíbí.
Když jsem se vrátil na hostel, potkal jsem Andrease, který jedl mrkvovou polívku a ještě k tomu přikusoval mrkev. V porovnání s mým nákupem z Japantownu to vypadalo smutně. Koupil jsem si hromadu sushi. Doporučuji.
Bohužel si už nepamatuji, co všechno dalšího se ten den dělo, ale už nemám žádný čas na blogování, protože je tu toho tolik co dělat a tolik zajímavých lidí. Už teď mám den zpoždění se psaním, takže jestli chcete další díly, dejte mi to nějak najevo
Zítra je v plánu Alcatraz a domluvil jsem s Garethem, že půjdem spolu.
Vyrazil jsem brzy, takže jsem měl asi 15 minut zpoždění. Byl jsem někde ve třetině cesty pěšky (protože jsem ještě nějak nepochopil veřejnou dopravu – teď už ji chápu, ale ráno tomu tak nebylo). Když jsem byl tedy v té třetině, uvědomil jsem si, že loď mi za pár minut vyjíždí a že to pravděpodobně nestihnu. Chytil jsem si tedy taxík. Řídil ho postarší pán. Řekl jsem mu, že se potřebuji dostat do Pier 33 (odtam odjíždí loď k Alcatrazu a dají se tam i koupit lístky). Stařík na to šlápl. Takovou jízdu městem jsem ještě nezažil. Za minutu jsme byli tam a já s klidem angličana všechno zvládl. Byl jsem na lodi a vyplulo se.
Pokud bylo někde území které zákeřné mlze patřilo, byla to určitě pevnost Alcatraz. Ve vysoké rychlosti se mlha prodírala ostrovem a zahalovala jej do tajemného oparu.
Na ostrově už na mě čekal Gereth a šli jsme. Určitě doporučuji si vzít audio průvodce, pokud umíte anglicky. Je zdarma ke vstupence a je opravdu dobrý. Je až tak dobrý, že jsem měl při prohlídce pocit, že se odtam už nedostanu. V průvodci mluví vězni i bachaři a opravdu se toho hodně dozvíte.
Jak se podařilo pár vězňům uniknout, jak tam byl zavřený Al Capone, který začal postupně šílet ze Syfilisu, kterým trpěl. Jak proběhla bitva mezi vězni a vojáky. Jsou patrné i místa po výbuchu granátů apod.
Po Alkatrazu jsme šli nakupovat. Gareth sháněl ponožky a já jako obvykle pola, ale zase jsem nic nesehnal. Sorry:) Takže jsme si dali aspoň koláč v Cheesefactory na střeše obchoďáku na Union Square, což je něco jako New Yorkský Time Square v San Franciscu. V této výšce to patří ptákům, takže nám na stole přistál holub a za sklem nás pozoroval racek. Zase musím konstatovat, že koláč chutnal skvěle a neustále se utvrzuji v tom, jaké blafy v ČR jíme.
Nejlepší byl však večer. Rozhodl jsem se seznámit všechny lidi, co jsem potkal a něco s nimi dohromady podniknout. Takže byla v plánu večeře a opravdu to klaplo. Šli jsme do Chionatownu, Nick nás nanavigoval na nejlepší čínskou restauraci podle aplikace Urbandaddy na svém iPhonu. Jídlo bylo super. asi do něj dali nějaké drogy, protože to byla zatracená legrace. Rozhodli jsme se, že zítra dáme snídani a večer zase zapaříme. Pokouším se tu do procesu zapojit co nejvíce lidí, ale s některými se nedá vyjít.
Třeba dva Dáni, co jsem s nimi na pokoji jsou fakt magoři. Vždycky, když je potkám, tak sedí před laptopem, Ten druhý si koupil iPad, tak si s tím pořád hraje. Řeknu jim „Dobrý ráno“, neodpoví. Řeknu jim „Dobrou noc“, neodpoví. Dělají si co chtějí, na nic se nezeptají. V pokoji udělali bordel a smrdí to tam. Fakt dementi. Chudák kluk, co se tam teď přistěhoval. Chris z Massatchusses. Spí tam a ti dva mu tam svítí a jsou u počítače. Nepočítám to, že mi jeden leží na kufru. Už je nebudu řešit. Naštěstí dneska nad ránem vypadnou. Doufám, že nepočítají, že zůstanou vzhůru, jinak se odsud už nedostanou. Jsem totiž pekelně unavenej a chci svůj klid.
Zítra je v plánu kolo s Garethem už v deset a před tím naše skupinová snídaně, na kterou se těším. Takže já jdu spát. A tady máte pár fotek na dobrou noc
Když jsem se 8. den probudil. Dáni byli pryč. Svůj bordel však na pokoji nechali. S dány byl pryč i chudák Chris, který si to asi moc neužil.
V hostelu jsou palačinky do 10 hodin ráno zadarmo, tak jsem na ně šel. Jsou sice zadarmo, ale musíte si je udělat. Bohužel už bylo 10 a nebyla hmota na palačinky, tak jsem vyškrábal poslední zbytky a svoje úsilí zacílil na jednu palačinku, kterou se mi podařilo připálit, takže jsem byl rád, když mi Andreas, který je prý dobrý kuchař (polévka s mrkví apod.:)) nabídl cereálie.
Andreas má strašně srandovní německý přízvuk. Je ho vždy slyšet po celém domě. Stačí se zaposlouchat a vždy vím, kde je moje skupina.
S Garym (Ir) jsme si jeli pujčit kola do Fisherman’s Warf, kde se všude kolem. půjčují. Vzali jsme si tramvaj. Mají tu starodávné tramvaje z celého světa. To vysvětluje např. ty italské nápisy uvnitř. Pak jsme dorazili do Fisherman’s Warf. Doporučuji se trochu porozhlédnout, protože asi nejrozšířenější firma na půjčování kol – Blazing Saddles je zbytečně drahá. Nám se podařilo sehnat kola se vším všudy za 24 dolarů na jednoho na 24 hodin.
Vyjeli jsme tedy na náš trip za most Golden Gate. Před mostem jsme šli na záchod. Gary odběhne do obchodu pro pití, pak se vrátí, říkám mu, že tam jdu taky na záchod. Když jsem tam ale přišel, žádný záchod tam nebyl. Tak se vrátím a říkám Garymu, že tam není záchod. On na to, že mi to říkal. Ok. Ukázal mi, kde je záchod. Tak jsem mu řekl, ok, jdu tam a napustím si tam vodu. Když jsem tam ale přišel tekla jenom horká voda (asi páka na to, abychom museli nakoupit vodu v obchodě, kde není zase záchod). Tak jsem se vrátil za Garym s tím, že tam není studená voda a on na to, že mi to říkal. Musel jsem se tomu usmát, protože to přesně vystihuje Irský humor. Navíc je všechno pro ně „grant“. Což znamená jakože ani dobré ani špatné. Jeli jsme dál.
Po cestě jsme se zastavili u přístavu s houseboaty. Pěkné bydlení a nemůže vás ohrozit potopa.
Hned za městem Sausalito jsme se vydali doleva po cestě Tennesse Valley Trail. Bylo nám to doporučeno paní, co nám půjčovala kola jako místo, kvůli kterému lidé létají do San Francisca, aby ho viděli. To jí sice nevěřím, ale cesta to byla krásná. Všude kopce a divočina. Přitom kousek za městem. Cestou jsme potkali americký pár, kteří seděli na lavičce a pán se nás ptal, kdyže jede autobus (HAHA:). Prý také po cestě viděli kojota, ale toho jsme my neviděli. Jeli jsme dál. Uprostřed ničeho byl dokonce i suchý záchod.
Američané mají všechny služby vymakané do dokonalosti. V hostelu je o všechno postaráno, máte hlad, vemte si tento leták, který vás zavede na nejlepší místa do 300 metrů odsud. Chcete se projet na kole? Tady je cesta, kterou doporučujeme. A když chcete jet jinam, můžete. Tohle se v kontinentální Evropě asi nikdy nemůže povést. U nás dostanete kola a vraťte je zítra. That’s all.
Po Tennesse Valley Trail jsme dojeli až k nádherné malinké pláži mezi útesy – Tennesse Bech. Doporučuji. Vylezl jsem tam na jeden kopec a vyfotil si bunkr asi z druhé světové války.
Zpátky jsme si vzali ferry (trajekt) z města Sausalito. Naprostá pohoda. Západ slunce nad mostem, Alcatrazem i městem. Super.
Večer jsme šli zase všichni ven. Připojila se i Nickova nová spolubydlící, ze které byl úplně odvařený. Jinak příjemná Němka. Cestou nazpět jsme narazili na gangstery. Byli to černoši v bílých tričkách a pošťuchovali se na ulici. Gary na to: „To jsou ganghsteři. Don’t make eye contact with them.“ Zase jsem se tomu musel usmát. Je to takový ten suchý irský humor, který se těžko chápe.
S Garym jsme se domluvili, že zítra vrátíme kola nebo pojedeme na Angel Island, který nám byl taky doporučen.
San Francisco je středně velké město na západním pobřeží USA v Kalifornii. Oblíbené turisty především pro velké množství památek a zajímavostí na jednom místě. A já se do něj vydávám.
Dokážu zapojit i celé nástupiště. Jsem už moc unavenej a píšu blbosti, takže pro dnešek to stačí a uvidíme, jestli se tady v New Yorku může stát nějaké dobrodružství. Mám to tady strašně rád 
